Závod WILD50 by UTMB

Na závod Wildstrubel by UTMB jsem byla přihlášená 3/4 roku. 14 dní před odjezdem jsem si dvakrát za sebou vyvrtla kotník a vůbec se mi tam nechtělo. Změnila jsem si ale trasu ze 70K na 50K a nakonec si zaběhla pro mě doposud nejkrásnější trasu a jeden ze svých nejlepších časů. 

Nemám ráda přihlašovat se na závody moc dopředu. Člověk míní a život mění. S tímto nastavením mám vždycky malé vykřičníky v hlavě. Co kdyby se něco stalo a nemohla bych se závodu zúčastnit? Zrovna ultra ve Švýcarsku vyjde na celkem raketu. No a tak nějak jsem si to přivolala. Vyvrknutý kotník. Bylo 14 dní do odjezdu, kotník jsem měla nateklý jak mandarinku a byla odhodlaná závod zrušit. Jenže prodat startovné za 4000 Kč a zároveň ubytování za 4300 Kč nebylo vůbec jednoduché. Dělala jsem maximum pro rekonvalescenci a po návštěvě UTMB v Chamonix jsem byla namotivovaná a přesvědčená, že to zvládnu nebo minimálně, že se o to pokusím. Pro jistotu jsem si ale změnila délku trasy ze 70 km na 50 km.

13.9.

Ve středu v 7 ráno jsme vyrazili s partou ultra bláznů směr Crans Montana ve Švýcarsku. Cesta nám trvala cca 12 hodin. Ubytování jsme si našli v místě startu závodu na 100K a zároveň v místě cíle všech závodů. Cesta byla nekonečná a vůbec neubíhala. O půl osmé večer jsme byli ale na místě, ubytovali se, nakoupili si jídlo v místním Coopu a postupně se všichni seznámili. Celkem nás na tento závod vyrazilo 12. Z toho jsem osobně znala moji kamarádku Adélku, kterou jsem na závod zlanařila. No a pak už jen Romana, který nám kvůli zranění dělal support. Se zbytkem týmu jsme se postupně seznámili až na místě. 

14.9.

Nemám ráda být tolik dní před závodem už na místě. Člověk pořádně nemůže nic dělat, aby se neunavil a poměrně se nudí. Tenhle výlet jsme to pojala ale trochu jinak. Dostali jsme v rámci ubytování Daily pass - každodenní vstup na lanovku zdarma. S Adél jsme se rozhodly to využít a vyrazily jsme k jezeru Lac de Tseuzier.

Byl to výlet okolo 14 km s tím, že zpátky do města budeme stopovat. Kolem jezera vede i závod, takže bylo fajn vidět kus trasy. Adél byla poprvé v Alpách, takže o to kouzelnější celý výlet byl. Vybrala jsem nám moc hezkou trasu, jen jsme do údolí museli slézt po lehčích feratách. Ale jinak nic náročného. Pohodová procházka. Zmíněné stopování proběhlo úplně na pohodu. Dvěma stopy jsme se dostaly zpět do našeho 25km vzdáleného města Crans Montana. Potkali jsme moc milé lidi a obě auta nás vzala hned po zvednutí ruky.

Po návratu do města jsme si vyzvedly startovní čísla, pokoupily něco v UTMB merch shopu a šly na pokoj odpočívat.

15.9.

Den před závodem už šla nervozita znát. Především z Adél, která se svého prvního alpského závodu hodně bála. Není se čemu divit, když si před 14 dny střihla Beskydskou 7.

Celé dopoledne jsme odpočívaly, daly si procházku do města na kávu a hlavně jsme si připravily všechny věci na závod. Nabalit vestičku dá vždycky zabrat. Odhadnout zásoby jídla, sbalit povinnou výbavu a 10x se ujistit, že mám všechno a dobře rozmístěné po kapsách.

Ve 4 odpoledne jsem přemluvila Adél, Aleše a Toma, aby si se mnou šli klusnout 2 km k lanovce, která nás s jedním přestupem doveze k ledovci Pointe de la Plaine Morte. Lanovka jezdí jen v pátek od 14:45 a o víkendu. Nikomu se původně nechtělo, ale byl to tak nádherný zážitek, že mi ve finále všichni děkovali. Myslím si, že takhle malý výlet nám před závodem fakt nic neudělá a budeme mít aspoň o další zážitky navíc. A to chceš. Asi jsem neviděla dlouho něco tak překrásného. Výhledy byly famózní a z lanovky s dobrým počasím jsme viděli na vzdálené hory. Ledovec byl dechberoucí. Myslím si, že to byl můj první ledovec. Všem tento výlet doporučuji. Lanovku jsme měli opět v rámci denního ticketu zdarma. Pak nás už jen čekal výklus na ubytování a předzávodní dolaďování.

16.9. DEN ZÁVODU 

Start na 50K a 70K byl ve vzdálených městech (50K Adelboden a 70K Kandersteg) a bylo logisticky velmi těžké všechno skloubit. Buď se mohl využít autobus, který vás den předem doveze na místo startu, ale ubytování si musíte zajistit sami (ubytování v hostelu stálo 1 noc / 1 osoba 400 Franků, když to zajišťujete na poslední chvíli). Zvolili jsme proto variantu supportu. Kamarád, který byl zraněný a dělal support, nás ráno na start odvezl. Jenže i to s sebou mělo určité komplikace. Museli jsme vstávat ve 4 ráno, protože jediná možná trasa byla autovlakem a trvala cca hodinu a půl. Cena autovlaku je 25 Franků jedna cesta + si k tomu musíte spočítat projetý benzín za cca 300 km (cesta tam a zpět). Toto pořadatelé neměli moc vychytané.

Závod na 50K měl sice start až v 8:30, ale museli jsme se řídit startem kamaráda, který běžel 70K a startoval v 7 ráno. Od toho se tedy odvíjel i tak brzký odjezd.

Naštěstí nám čas před startem utekl poměrně rychle, atmosféra byla skvělá, ale únava z nevyspaní šla znát. V noci jsem navíc nezamhouřila oko, protože mi šel hlavou nekonečný proud myšlenek a ani počítání 1000 ovcí nezabralo.

Adél se před startem rozbrečela, že tady nemá co dělat a že nepoběží. Trochu jsem se cítila provinile, protože jsem ji sem zlanařila. Zkusila jsem ji trochu ukonejšit a především ji dodat odvahu! Doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo.

Poprvé jsem se na startu postavila do předních řad. Byla jsem plná energie a rozhodlá, že do závodu dám maximum. Po výběhu mě to odhodláni trochu přešlo. První stoupání a já sotva popadal dech. Z běhu jsem přešla do chůze, ale snažila jsem se pohybovat co nejrychleji.

Začátek byl po asfaltu, ze kterého se šlo lesní pěšinkou. Kontinuální stoupání. Po 5 kilometrech a necelých 500 výškových metrů nás na kopci s neskutečnými scenériemi čekala první občerstvovačka v Sillerrebuel. Do lahviček jsem si naplnila Coca-colu a běžela jsem dál. Poprvé jsem měla v závodě pocit nechutenství k jídlu a jediné, co jsem byla schopna pozřít byla Coca-Cola.

Čekal nás asfaltový seběh, výstup do kopce s následným traversem. Schovala jsem si hůlky s běžela co to šlo. Věděla jsem, že nás měl čekat dlouhý seběh. Pokud jsem chtěla nahnat někde čas, zde byla ta chvíle. Hodinky mi ukazovaly tempo 4:30 a počty předběhnutých závodníků se zvyšovaly (bohužel mě do kopce zase předběhli). Po dlouhém seběhu následovala další občerstvovací stanice ve městě Lenk. Doplnila jsem Coca-Colu, stále mi nešlo jíst, a vyběhla. Dlouhá asfaltová rovinka na rozpáleném slunci mi vůbec ale nechutnala. Zpomalila jsem. Měla jsem v nohách 19 km a ta nejtěžší část mě ještě čekala. Další občerstvovačka byla v Iffigenalp. Zde jsem věděla, že teď to přijde. Brutální stoupák z nadmořské výšky 1080 m do 2800 m pod kopec Wildstrubel, po kterém je závod pojmenovaný. Výstup byl nekonečný. Pařilo slunce a mně přišlo, že 2 hodiny nedělám nic jiného, než že se škrábu do kopce. Možná se mi to jen nezdálo, ale spíš to byl fakt.

Na jednu stranu jsem ten kopec proklínala, protože mi bral všechny síly. Na druhou stranu byl tak překrásný. Hlavně ty výhledy na okolní hory, jezera a zelené pláně. Až zpětně si uvědomuji, jak magický ten kopec byl.

Když jsem byla konečně na vrcholu, neskutečně jsem si ulevila. Opět jsem doplnila Colu a čekal mě hodně ostrý seběh po suťovisku. Věděla jsem ale, že tu nejtěžší část mám za sebou. Seběh byl poměrně v pohodě, ale neběžela jsem ho naplno. Musela jsem být extrémně opatrná skrz kotníky.

Běželi jsme krásným údolím s já cítila, že mi trochu dochází energie. Měla jsem za sebou cca 35 km. Tahle část se běžela moc hezky. Zandala jsem si hůlky do toulce a byla přesvědčená, že mě už žádný kopec nečeká (to jsem se ale spletla).

Začala jsem klesat a přede mnou se objevilo jezero! To jezero, u kterého jsme před dvěma dny byly s Adél na výletě. Věděla jsem, že pak už to je jen cca 10 km seběh dolů, takže to už měla být pohoda. U přehrady jsem doplnila poslední půl litr Coly a po chvíli mě překvapilo mírné stoupání. Naštěstí ho následovalo klesání s ja nadšeně běžela dolů. To nadšení mě opět přešlo, když těch stoupání bylo ještě pár. To jsem vůbec nečekala. Posledních asi 7 km bylo nekonečných. Cítila jsem, jak mi dochází energie, protože jsem se snažila intenzivně běžet. Chtěla jsem to mít pod 8 hodin. Nesměla jsem se proto nikde zdržovat a udržovat si stabilní tempo.

Závěrečné kilometry vedly okolo skály, kde jsou dřevěné lávky, visutý most a lesní cestičky. Bylo tu poměrně dost turistů, takže bych tipovala, že je to oblíbená trasa na výlety. Já však tuhle část úplně nesnášela. Stále jsem se točila okolo skály a vůbec neklesala. Naštěstí na nějakém 3. kilometru do cile jsme konečně začala klesat. Poslední kilometr vedl podél jezera s nápisem Crans Montana. Když jsem uviděla mně známé jezero, rozzářily se mi oči. Už jsem nemohla, došla mi Cola a cítila jsem velký propad energie. Těch posledních stovek metrů bylo pro mě peklo. Snažila jsem se běžet trochu rychleji, ale už mi to vůbec nešlo. Musela jsem u finální zatáčky s mírným kopečkem vypadat, že už fakt melu z posledního. Cílovou rovinku jsem si ale užila s úsměvem na tváři! Zvládla jsem to za krásných 7 hodin a 46 minut a byla jsem celkově 18 žena! A to je za mě sakra dobrý výkon! Jen škoda, že mě nikdo nečekal v cíli. Nikdo nepředpokládal, že doběhnu tak brzy.

No a jak dopadla Adél? Doběhla! A navíc to dala pod krásných 10 hodin! Tomu říkám výkon 💪. 

VYBAVENÍ

Měla jsem poměrně dost sušenek, ale vzhledem k žaludečním problémům jsem veškeré jídlo vzala jen na výlet. V povinné výbavě byla čelovka, nepromokavá bunda, termofolie, píšťalka, kelímek a bandáž. Měla jsem s sebou 1l hydrovak s vodou a dvě prázdné 0,5 l lahvičky. Ty jsem si vždycky naplnila Colou.

Na tento závod jsem měla top výbavu od značky Brooks. Boty Cascadia 17 mě podržely v těžkém terénu, ale i v přebězích po tvrdém asfaltu. Nejvíc jsem ocenila oblečení z HIGH POINT kolekce. Kraťasy byly velmi pohodlné a vnitřní nohavičky zabraňovaly odřeninám. Triko s prodlouženým rukávem, nízkým límečkem a příměsí merino vlny, mě zase ochránilo před ostrým sluncem , ale zároveň mi v něm nebylo horko. Takže doporučuji. Nepromokavou bundu jsem naštěstí nemusela využít, protože jsem se dešti stihla vyhnout, nicméně mě aspoň zahřála před a po startu.

ZHODNOCENÍ ZÁVODU

Za mě to byl doposud nejkrásnější závod. Nebylo to ale zadarmo. Měla jsem strach, že když jsem 14 neběhala, že budu mít co dělat, abych to zvládla. Naštěstí mě atmosféra pohltila a všechny ty výhledy a scenérie mi daly sílu k tomu, abych pokračovala v běhu! Švýcarsko je prostě ultra krásný . Vypíchla bych i ultra krásný výstup z nadmořské výšky 1080 m do 2800 m pod horu Wildstrubel. Těžší stoupání jsem asi ještě nikdy nezažila. Závod je sice poměrně daleko, ale rozhodně stojí za to!

🏃‍♀️54 km
⬆️3100 nastoupáno
⏱️7:47 hod.
👱‍♀️18. žena