Vysmátý Trailmaniacs

Nápady na další závody mohou vznikat různě. O Trailmaniacs jsem se dozvěděla od klienta v Trailpointu. A to jsme toho závodu partneři. No, co k tomu dodat. Ultratrailista amatér. Prý se tam potkáme, říkal klient, tak to už asi musím běžet! Spoiler - nepotkala jsem ho, ale závod jsem si užila, tak jako vždycky, naplno.

DEN ZÁVODU - 22.10.2022

Budíček v 5:45 je tak středně příjemný. Naštěstí jsem šla ale předešlý den spát v 9, takže jsem byla poměrně vyspalá. Problém ale byl, že už mi dva dny nebylo dobře a ani v den závodního rána jsem se necítila zrovna fresh. Ale to vyběhám.

Ráno dělá den a snídaně je základ. Připravila jsem si ovesnou kaši s ovocem, kterou jsem ale do sebe takhle brzy po ránu spíše natlačila. Vzala jsem si sbalený batoh, ten jsem si chytře připravila den předem, a vyrazila k Trailpointu. Tam na mě čekal šéf (Michal), se kterým jsme společně jeli na závod. Michal totiž taky běží. Vlastně kvůli němu jsem se přihlásila na střední trať dlouhou 47 km a ne na tu nejdelší 61 km. Logisticky to bylo nejjednodušší a užít si závod se šéfem může být sranda.

Vyrazili jsme z Prahy a bylo poměrně hnusně. Pršelo, bylo zataženo a na mě padala hrozná únava a naprostá nechuť běžet. Navíc jsem v autě zjistila, že jsem zapomněla toulec na hůlky a pás na startovní číslo. Achjo, to jsem se sbalila teda pořádně. Když přijíždíme na místo, počasí se snad ještě zhoršilo. Můj moral byl na bodě 0 a kdyby se mi chtělo tak, jak se mi nechtělo, tak to snad i vyhraju :-D.

Proběhla registrace a v 9 hodin odstartoval náš závod na 47 kilometrů. A rovnou do kopce. Jakmile už stojíte na startovní čáře a následně vyběhnete, nepřemýšlíte už o tom, že byste raději 7 hodin čekali v autě než to celé běželi. Ano, tyto myšlenky mě skutečně napadly.

Hned po vyběhnutí začal celkem slejvák. Vzhledem k tomu, že trať vedla téměř celá lesy, tak o bahno nebylo nouze. Opět jsem si na závod vzala nevyzkoušené nové boty. To už je snad moje klasika. Takže mé zcela nové a krásně čisté Cascadie od značky Brooks se po chvíli změnily v jednu velkou bahnitou kouli.

První občerstvovačka byla už po pouhých 5 km. Opět jsem měla klasicky veškeré jídlo s sebou, takže jsem se tady ani nezastavovala. Rovnou jsem vyrazila ke kontrolnímu pointu, který byl na vrcholu rozhledny. Točitými schody jsem se pomalu vyšplhala nahoru, kde jsme si s Michalem udělali první společné foto. Za chvíli mě stejně určitě předběhne a pojede si solo běh. Památka na kus společného závodu tedy musí být.

Od rozhledny jsem vyběhla poměrně rychle dál. Bylo to z kopce. Michal se zastavil ještě na občerstvovačce, aby si dal snídani. Nechápu. Po 5 km fakt nemám na jídlo ani pomyšlení. Netrvalo to dlouho a předbíhá mě. Prý běží na tepy, takže na pohodu. Jasně. Jeho pohoda je moje maximálka. Hodil mi takovou čáru, že ho uvidím bez tak až v cíli! Aspoň budu mít fotky z doběhu.

Jak si tak běžím, tak mě vůbec nenapadlo, že bych měla sledovat trasu. Stále byl přede mnou nějaký běžec a trasa byla poměrně dobře značená. Najednou jsem se ale ocitla ještě s jednou slečnou na vrcholu kopce. Kolem nás jen krávy, žádný běžec a ani značení. Zakufrovaly jsme. Jako co fakt na takovýchto závodech nechcete, je zakufrovat a nabrat tak více km než je třeba. Otočily jsme to a za pomocí mapy.cz se vracíme zpět na trasu.

Slečna se jmenuje Petra. Vysportovaná 35letá máma, která vypadala tak na 20! Neskutečný. Od našeho zakufrování odstartovala společná jízda! Teda běh. Začínáme se seznamovat a dozvídám se, že Péťa má svůj vlastní podcast. Zabývá se epigenetikou výživy pro sportovce a je to skvělá sportovkyně. Vyprávíme si o životě, na jakých závodech jsme byly, probíráme chlapy a podle mě se bavíme snad úplně o všem, jako bychom se znaly x let. Cítím se jak s nejlepší kamarádkou a společně se smějeme a užíváme si závod. Tohle mě na ultra prostě baví. Vždycky tam potkám parádní lidi, kteří mají podobný mindset jako já. Právě díky těmto seznámením se pro mě daný závod stane nezapomenutelným.

Z deště a zamračeného počasí se vyklubalo sluníčko. Co víc si přát. Možná trochu sluníčkově bude působit i tento článek. Ale když téměř celý závod prokecáte s parádní parťačkou, běžci okolo se na vás smějí a obdivují energii a zvučnost vašeho hlasu, tak si to prostě užíváte. Jako jo, byla jsem slyšet na míle daleko. Ale co, to jsem prostě já. Nechodím na závody závodit, ale primárně si je užít a udělat si z toho nezapomenutelný zážitek.

Poslední část závodu vedla přes Albertovy skály. Nádherný úsek, který jsme spíše šly než běhaly. Za odměnu nás ale čekaly kamenité schody hezky do kopce s kouzelnými výhledy. Docela makačka. Po tomto technickém úseku je jako odměna poslední občerstvovačka. S Péťou se k ní blížíme a koho nevidím, Michal! Tak to jsem nečekala. Měla jsem v plánu mu poslat svoji aktuální polohu s tím, ať žhaví telefon na cílové foto. Po cestě se kochal a hodně fotil, takže se trochu zdržel. Nedivím se. Trasa je opravdu nádherná. A podzimní barvy spojené se slunečními paprsky působí hodně pohádkově.

Od poslední občerstvovačky na nás čekalo už jen 7 kilometrů. Bylo zajímavé sledovat můj vývoj. Jakmile jsem už věděla, že se blížíme cíli, adrenalin a endorfiny ze mě sršely nesmyslným způsobem. Okolní běžci by mohli vyprávět. Péťa běžela kousek za mnou. Snažila jsem se ji neustále motivovat a volala na ní, ať natáhne krok, pohne tou svou hezkou prdelkou a dožene mě! Jako jo, dělaly jsme si už z toho srandu. Zezadu se vždycky jen ozvalo: "Wohoo, yes, jsem ti v patách, běžím." Myslím, že jsme bavily fakt všechny okolo nás. 

Když se před námi objevil most, věděly jsme, že nás po jeho přeběhnutí čeká už jen 100 metrů do kopce a budeme v cíli. V půlce kopce jsem se zastavila a čekala na Péťu. Podala ji ruku a společně jsme proběhly cílem!

Tak tohle byla neskutečná jízda! Péťa mi děkovala, že jsem ji dotáhla do konce a k ní se přidali ještě další tři běžci. Udělaly jsem si společné vysmáté foto od ucha k uchu. Po chvíli doběhl i Michal, kterému dělám finisherské video a fotky z cíle. Sice to mělo být naopak, ale nevadí. Alespoň společné selfie nesmí chybět.

A další ultratrailová zkušenost za mnou!

VYBAVENÍ

Jak už jsem zmínila výše, tak jsem poprvé vzala na výlet boty od značky Brooks model Cascadia 16. Boty mě velmi mile překvapily. S bahnem se popraly více než dobře, z kopců jsem v nich měla jistotu a mohla jsem tak seběhy celkem valit. Byly extrémně pohodlné a vůbec jsem o nich na noze nevěděla. Trochu jsem se bála, že z nich budu mít po brození řekou nasátou bačkoru. Překvapilo mě ale, že se voda uvnitř boty nedržela. Po chvíli běhu jsem ani nevěděla, že jsem nějakou řekou probíhala. Baví mě vychytávka v podobě gumičky na tkaničky. Nemusela jsem se tak bát, že se mi po cestě rozvážou. Puchýře se mi opět vyhnuly. Jen se mi teda odloupl lak na nehtech. To bude ale tím, jak jsem intenzivně běžela. Za mě tedy testovačka opět na jedničku. Zatím jsem měla poměrně dobrou ruku na výběr bot. Snad mě toto štěstí bude provázet i nadále. Mít skvělou botu je obzvláště na těchto závodech základ.

Celý závod jsem odběhla v jednom tričku od značky Brubeck. K němu jsem měla návleky na ruce, nákrčník a čelenku na uši. Kraťasy od značky Instinct, které zbožňuji díky počtu jejich kapes. Mají dvě kapsy na stehnech, jednu velkou vzadu a dvě po stranách. Na závody ideál. Kompresní podkolenky od značky Cepp nesměly chybět. Ve vestě Salomon ADV Skin 12 jsem měla pro jistotu ještě větrovku, nepromokavou bundu, náhradní triko a alu folii. Nic z toho jsem ale nevyužila. Výhoda rukávků, nákrčníku a čelenky bylo, že jsem je v půlce mohla na pohodu sundat a dát do zadní vrchní kapsy vesty. Takže jsem se nemusela složitě převlékat.

Velké téma byly pro mě hůlky. Jsem zvyklá všechny závody běhat s nimi. Ale Trailmaniacs je poměrně hezky běhatelný závod. Až teda na nějaké úseky. Celkem jsem litovala, že jsem neměla toulec a musela je v 70 % nést v ruce bez využití. Do kopců a nebo při bahnitých sebězích jsem za ně byla ráda. Většinu trasy byly pro mě spíše zátěží. Takže pro příště bych rozhodně zvážila jejich využití.

SHRNUTÍ ZÁVODU

Závody, na které se vám vlastně vůbec nechce, bývají obvykle jedny z těch nejlepších. A tenhle závod rozhodně stál za to! Trasa byla opravdu překrásná. Nádherné výhledy, 99 % trail, milí pořadatelé, parádní lidi na trati. Prostě to mělo všechno, co správný závod má mít. Navíc jsem poznala skvělou parťačku, užila si běh v tuně bláta, za deště i za sluníčka, brodila jsem řeku a celý závod pojala jako výlet. Opět jsem si potvrdila, že distance kolem 50 kilometrů mě neskutečně baví. Nejsem po tom vůbec zničená. Což mě tentokrát celkem překvapilo, ale vůbec mě nebolely nohy a v cíli jsem měla ještě spoustu energie. Takže tohle bude asi vzdálenost, kterou chci do budoucna běhat.

I se zakufrováním jsme s Péťou uběhly celkem 48,2 kilometrů s převýšením 1850 metrů a to celé za 6 hodin a 24 minut.