Vítězná Krakonošská 50 

Závod, na který jsem se přihlásila na poslední chvíli a závod, který rozhodně stál za to! Takhle nějak bych asi definovala Krakonošovu 50. 

Přiznám se, že můj původní plán byl, běžet celou 100. Ale jak to někdy tak bývá, člověk míní, život mění. Kvůli pracovním povinnostem bych se nedostala v pátek v čas na start závodu a jediná možná varianta pro mě tedy byla 50 ae startem v sobotu ráno. Na jednu stranu jsem si říkala, že si aspoň zase zkusím něco jiného. Vidina toho, že se v klidu vyspím a poběžím přes den mě celkem lákala. Musím říct, že se to ve mně ale docela pralo. Takže já nepoběžím to nejdelší? Jenom půlku jo? Někdy je ale potřeba čelit realitě a nechtít všechno. 

Domluvila jsem se s kamarádem Tomem (úžasný sportovec a parťák, kterého jsem poznala na Tour du Mont Blanc), že si tu 50 dáme spolu. Bylo fajn vědět, že tam nebudu sama a budu mít někoho s sebou. 

23.9.2022

V 18 hodin jsem odjela z Prahy do Vrchlabí a vše proběhlo bez jakýchkoliv komplikací, což bylo na můj vkus až trochu moc neobvyklé. Ubytovali jsme se s Tomem, který na místo dojel autem, v Penzionu Garden, kde nám paní dala lepší pokoj s balkonem. To chceš! Vybalili jsme se a šli si rovnou připravit věci na závod. Napustila jsem si vodu do hydrovaku (do rána mi půlka vytekla na zem, protože mi záhadně teče), sbalila jsem si tunu jídla (opět jsem plánovala svoje vlastní občerstvovačky, jelikož tento závod nemá moc dobrou pověst, co se týká množství a různorodosti občerstvení). Sbalila jsem si alufolii, náplasti, náhradní triko, lehčí bundu a čelovku. Můj cíl byl, jít to pod 10 hodin, ale zatím jsem se na každý závod spíš přecenila, takže se čelovka bude třeba hodit. Po sbalení všech propriet jsme nařídili budík na 5:30 a šli spát.

24.9.2022

Dobré ráno! Tak za chvíli nás měl čekat náš závod. Uff. Mně se tak nechtělo, ani Tomovi. Byla jsem unavená jak nikdy. Tom měl v plánu dělat si ráno vajíčka, ale vzdal to, nedivím se. Oba jsme si zalili instatní kaši, kterou jsme do sebe z donucení nacpali. Snídaně je základ, to jo, ale hlavně, abych ji stihla vytrávit a nebylo mi blbě :D.

Největší dilema bylo, co si vzít na sebe. Každý mě strašil, že tam bude zima - okolo 1C - 6C. Tak to už je asi docela zima, ne? Vzala jsem si podvlíkačky, na to kraťasy, kompresní podkolenky, triko s dlouhým rukávem, na to triko s krátkým rukávem a na to ještě Gore-tex bundu. Jo a taky čelenku a rukavice. Zima je zima! Když jsem vylezla ven z pokoje, tak jsem těch vrstev začala pomalu litovat. Ona totiž až taková zim nebyla. Navíc, já se dost přehřívám, takže asi nikoho nepřekvapí, že jsem ještě na startu měnila Gore-tex bundu za lehkou větrovku a přemýšlela, že poběžím jen v kraťasech. Bohužel jsem o tom jen přemýšlela a tuto skutečnost jsem realizovala až o pár km dál :-D.

V 7 hodin se řeklo start a vyběhli jsme. Ano, řeklo, protože se zasekla pistole. Start byl do krásného kopce, takže jsme se zahřáli dost rychle. Taktika byla opět stejná, jako na každém dálkovém běhu - kopce chodit, zbytek běhat. Takže na to kašlu a jdu. Ať si mě všichni předběhnou, já je beztak chytím někde po cestě.

Jak jsem si tak do toho kopce sama ťapkala, začínala jsem se trochu zamýšlet nad svoji výbavou. Za prvé mi bylo děsné vedro, za druhé mi tekla voda všude, protože mám asi někde prasklý hydrovak, za třetí jsem si na sebe vzala úplně nové boty, které jsem měla na sobě jen den před závodem a do toho všeho mi upadla upevňovací gumička na přední straně vesty. Skvělý! To ten závod tedy hezky začal. Nejvíc mě asi štvala ta voda. Musela jsem neustále hledat polohy, ve kterých by ta blbá hadička netekla. To bylo dost iritující. Vytáhla jsem si hůlky z toulce a zařadila rychlost, nic mě nerozhodí! 

Na první kontrole na rozhledně Žalý jsem si svlékla podvlíkačky, triko s krátkým rukávem a bundu. Napila se a běžela z kopce dál. Nevěřili byste tomu, jaká to byla úleva, když jsem se konečně nepotila jak blbec a najednou mi bylo tak fajn.

Okolo 7km nás čekal kamenitý prudký seběh. Jak jsem nebyla na nové boty zvyklá, tak jsem se v nich cítila lehce nejistě. To mi došlo až ve chvíli, kdy se mi podlomil kotník a zacítila jsem neuvěřitelnou bolest. Takhle se mi kotník asi ještě nikdy nezvrtnul. Netrvalo to ani minutu a ještě jednou. Tak a je to v háji, myslela jsem si. Jako jestli s tímhle budu moct běžet, tak to bude zázrak. Cítíla jsem, jak mi v kotníku pulsuje bolest. Běžci, kteří to viděli, se zastavovali a ptali se, jestli jsem v pohodě. No, musím být. Zatla jsem zuby a běžela dál. Při běhu jsem tu bolest necítila, ale jakmile jsem se zastavila, tak se asi adrenalin a všechno to napětí ve mně ztratily a bolest prostupovala na povrch. To asi budu muset celý závod odběhnout, jinak to nevidím. 

Od toho prokletého seběhu jsem běžela cca 20 km s jedním starším a milým běžcem. Povídali jsme si a dokonce mi i na Petrovce udělal parádní fotku. 

Popravdě mu musím poděkovat, což jsem udělala i osobně, ale kdyby jeho nebylo, tak bych se asi po cestě x krát ztratila :D. Byl vybavený mapou v hodinkách i v mobilu. Já měla jen zalaminovanou mapu připevněnou společně se startovním číslem. Amatér. Každopádně na Petrovce bylo nejlepší občerstvení - cheesecake! Miluju cheesecaky. Kluci z kontroly si ze mě dělali srandu, že pokud chci vyhrát, tak žádný cheesecake. Vtipálci. Ambice na výhru jsem opravdu neměla, ale nevěděla jsem, co by mi to udělalo se žaludkem, a tak jsem ho tam s těžkým srdcem nechala.

S parťákem jsme z Petrovky seběhli a já celá natěšená začala zrychlovat. Čekal nás kopec a několik km dlouhý kamenitý terén ke Slezskému domu. Když jsem před sebou uviděla dvě vystailované běžkyně, můj cíl byl jasný - musím je předběhnout. Čím víc holek bude za mnou, tím lepší umístění budu mít. To dá přeci rozum. Najednou jsem to brala jako hru, kdy za každou předběhnutou slečnu si budu počítat body (po cestě jsem ale žádnou další už nepotakala, takže jsem moc bodů nenasbírala :-D. Slečny, spíš teda paní, se na mě nepříznivě podívaly, ale věděla jsem, že jim uteču a dala jsem do toho maximum. Mimo jiné jsem teda utekla i svému novému parťákovi, ale tentokrát jsem si říkala, že je to můj závod, který si chci užít podle sebe a neohlížet se na ostatní. Nevýhoda byla, že ten parťák byl skvělý navigátor, díky kterému jsem nemusela vůbec řešit trasu a mohla se kochat. 

Když jsem mu ale utekla, byla celkem v háji. Trasa totiž nebyla vůbec značená, ale naštěstí jsem zde využila svoji zalaminovanou mapku s vyznačenými hlavními body. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si žádnou mapu nikam nestáhla a ani jsem ji blíže nestudovala (to by mi ale stejně bylo k ničemu, když jsem se ještě stále nenaučila s mapami). Takže moje taktika byla jasná. Sledovat barvičky a body na mapě a z dálky křičet na kolemjdoucí, zdali tudy náhodovu neviděli někoho běžet.

Zdá se, že moje trasová strategie byla úspěšná a tak jsem na kontrolní místa dorazila bez většího příkoří. Jen mi nějaký pán po cestě řekl, že už to asi nevyhraju, když mi několik běžců uteklo. Velmi povzbudivý a milý kolemjdoucí. Já mu ještě ukážu.

Cestou na Luční boudu mi začala být zima, tak jsem se přioblékla a běžela dál. Tahle část za mě byla asi ta nejhezčí. Krásné výhledy, otevřená krajina, dřevěné chodníčky a Domi, která tímhle vším běží. Co víc si přát. Popravdě mě dost překvapilo, že vlastně pořád běžím a jsem v pohodě.

Na Luční boudě jsem zažila první lehce stresující situaci. Nemohla jsem nikde najít kontrolu. Jako jo, vlezla jsem do chaty špatným vchodem a pak jsem si myslela, že skleněné dveře jsou zrcadlo, takže jsem pobíhala po restauraci jako splašená. Ale když víte, že vám to běží a chcete běžet dál, tak vás každá ztracená minuta rozhodí. A že jsem jich tam pár ztratila. Když mě konečně číšník navedl tím zrcadlem dolů po schodech, napila jsem se, zeptala se na další kus trasy a běžela rychle dál. Ve dveřích jsem ještě zaslechla, že to byla první žena. To jako mluvili o mně?

Po cestě na Strážné se mi honilo hlavou asi milion myšlenek a v těle mi projížděl adrenalin. Takže přede mnou už není jiná žena? To bych mohla být poprvé v životě v závodě první? Nemohla jsem tomu uvěřit, ale s úsměvem a neskutečnou radostí a sílou jsem běžela dál. Věděla jsem, že ty dvě běžkyně za mnou, nejsou až tak daleko a nesmím tedy zpomalit.

Kousek před kopcem do Strážného jsem potkala první stovkaře. Obrovský respekt, jsou to borci. Předběhla jsem je, což mi bylo celkem blbý, protože jejich běh připomínal spíše chůzi opilců. Kdybych ale v nohách měla to co oni, tak bych na tom byla stejně. Kopec do Strážného jsem vyběhla bez sebemenších problémů a hodinky mi zapípaly 47km. Za chvíli bude po všem. Tak strašně jsem se na ten finish těšila. Poslala jsem Tomovi svoji polohu, aby věděl, kde se nacházím a mohl mě tak v cíli čekat. Konečně budu mít fotky z cíle.

Těch posledních km mi vždycky přijde nekonečných. Ale když jsem viděla kostel ve Vrchlabí, věděla jsem, že už se blížím do finishe. Posledních asi 300 metrů jsem sprintovala a ještě zvládla předběnout jednoho běžce z mojí trasy a..bylo po všem. Ale kde je Tom?

Ano, Tom mě nečekal v cíli a ani nebylo žádné: "A teď doběhla s číslem 727 Dominika Dušková za tým Trailpoint." Moje představy se naprosto minuly s realitou. S totálním záchvatem breku jsem volala Tomovi, kde k sakru je. Ten se mi akorát vysmál do telefonu, že se převléká a že nečekal, že budu tak rychlá. Ježiš, jak mě to naštvalo! Šla jsem se tedy aspoň zeptat časomíry kolikátá jsem doběhla. Týpek za monitorem mi jen tak mimochodem oznámil, že jsem první. Tak to je skvělé vyhlášení teda :-D. Je vtipné, jak se může představa totálně lišit od reality. Moderátor za mnou došel s tím, že mě teda vyhlásí aspoň samotnou a předá mi ceny. Takže já nebudu mít ani fotku se svými soupeřkami a budu tam stát na bedně sama jako trubka? Skvělý! V tu chvíli vylezl Tom z převlékárny a já na něj křičela, ať mi jde aspoň udělat fotku, že jsem první. Mimochodem, Tom doběhl jako druhý, takže jsme byli docela povedená dvojka.

Za cca 20 minut po mně doběhly i mé soupeřky, se kterými jsem si podala ruku a navrhla, že si půjdeme udělat společnou fotku. Je důležité si to udělat hezký. Soupeřky byly krapet starší a popravdě mají můj obrovský respekt! Užasné milé vysportované běžkyně. Říkaly mi, že když jsem je předběhla, tak se uklidňovaly tím, že mi je určitě 20 :-D. Dávno ne, ale pořád jsem o trochu mladší než ony.

V cíli jsem si ještě povídala s některými běžci, které jsem po cestě potkala. Dala si špagety s pestem (nevím, jestli jsem měla takový hlad, ale byly delikátní). Hned jsem volala mamce, šéfovi a kamarádům, abych jim tento pro mě neskutečný okamžik nasdílela. Měla jsem obrovskou radost a s tímto pocitem jsme se s Tomem přesunuli na ubytovní, kde nás čekalo protažení, večeře, telka a relax. A opět bylo po všem a do mého srdce a mysli se zapsal další neskutečný zážitek.

SHRNUTÍ ZÁVODU

Kdybych měla shrnout jednou větou celý tento závod, tak bych asi napsala, že pokud si jdete užít nádhernou přírodu Krkonoš a chcete si u toho zaběhat, tak je to ideální příležitost. Doporučuji si ale vzít vlastní jídlo a dopředu si nastudovat trasu. Počasí jsme si asi nemohli přát lepší, moje hlava fungovala opět skvěle, stejně tak jako tělo, kterým tímto děkuji, že se mnou pořád spolupracují. Závod jsem si neskutečně užila, jak jinak :-D. Asi budu považována za přehnaného nadšence, ale já tyhle výzvy prostě miluju. Člověk díky nim zažívá něco, co se asi ani slovy nedá pořádně popsat.

Celkem jsem uběhla 52,5 km za 6:13:55 hodin s převýšením 1900 m.

VYBAVENÍ A JÍDLO

Jak jsem psala už na začátku, sbalila jsem si věci a jídlo, jako kdybych měla běžet 24hodinovku. Nevěděla jsem, co mě čeká, a proto jsem si vzala takové ty věci, co kdyby náhodou. Do mé 12litrové vesty Salomon Advance Skin jsem narvala Gore-tex bundu Dynafit v případě ošklivého počasí, náhradní triko s krátkým rukávem. S sebou jsem také měla klasicky hůlky, které mi hodně pomohly do kopců a z kopců jsem je téměř vždy schovávala do toulce.

Co se týká jídla, tak ve výbavě samozřejmě nechyběly mé oblíbené plněné croissanty (3 kusy), dále jsem měla dvě ovocné kapsičky, snickersku, několik tyčinek, čtyři GU vafle a Chimpansee bonbonky. Po cestě jsem snědla ale jen dvoje vafle a dvě ovocné kapsičky, jinak mi vše zbylo. Tentokrát jsem ani nevypila celé dva litry z hydrovaku. Nechtěla jsem se zbytečně zdržovat jeho naplňováním a tak jsem zvolila taktiku, vypít toho co nejvíc na občerstvovačkách. Popravdě jsem byla sama překvapená, jak jsem neměla potřebu jíst a energie mi nijak výrazně nedocházela. Ve finále jsem to ale měla za více jak 6 hodin hotové, takže jsem toho na můj vkus snědla asi tak akorát.

Nejdůležitější výbavou, kterou bych ráda zmínila, byly mé nové boty od Inov Ultra 300. Boty jsem rozbíhala zcela poprvé a přiznám se, že jsme si na sebe musely za začátku trochu zvykat. Ze začátku jsem měla pocit, že mě trochu tlačí, ale po chvíli nošení se krásně přizpůsobily noze a téměř jsem o nich nevěděla. Bohužel jsem si s nimi nebyla moc jistá v sebězích, protože jsem necítila tolik terén, jako v mých Dynafitech ultra 100. Možná i proto, že jsem v nich z kopce bez přemýšlení pálila rychle dolů, tak jsem si ten kotník vyvrtla. Po tomto akcidentu jsem si už dávala pozor kam šlapu a hlavně jsem se na každý krok bedlivě soustředila a boty mě pak začaly poslouchat. Po trase je několik asfaltových částí, s kterými si taktéž poradily skvěle a díky poměrně velkému tlumení jsem necítila žádný nekomfort. Trochu jsem se bála jazyku, který není polstrovaný, ale neměla jsem s ním žádný problém a ani tkaničky se mi ani jednou nerozvázaly. Za mě tedy velmi stabilní, přizpůsobivá a pohodlná bota, kterou se nebojím vzít na delší terénní běhy. Na to, že jsem ze začátku byla ze svého výběru trochu nesvá, tak se mi v botách běželo skvěle a neměnila bych. Takže moji zátěžovou zkoušku na 52,5 km zvládly skvěle!

Tak jsem zvědavá, jaký další závod mě cvrnkne do nosu příště. Musím říct, že mi jsou tyhle střední trasy celkem sympatické.