Závod KAT100 by UTMB

Můj druhý závod v Alpách, který zase o trochu víc prověřil moji odolnost. Ještě žádný závod jsem neběžela celý v dešti a bahně, do kterého jsem se propadala až po lýtka.  Ale i tato zkušenost se cení a o to víc si pak člověk váží hezkého počasí. Takže mě na KATu čekalo dalších 50 kilometrů nových zkušeností. 

Vyrážet na závod o dva dny dřív, na to jsem doposud nebyla zvyklá. Vyhovuje mi, když dorazím na ubytování večer před startem a mám na místě dostatek času připravit si věci na další den a jít se ještě trochu rozklusat. Ale abych na závod přijela ve čtvrtek odpoledne a startovala v sobotu ráno, to se mi ještě nestalo. 

Ve čtvrtek se už totiž startoval závod na 100 mil a vzhledem k tomu, že to běžel náš kamarád Michal Hrabec, chtěli jsme ho podpořit. Trochu mě mrzelo, že tuhle výzvu taky neběžím. Ale když jsem se nad ránem probudila a venku byl neskutečný slejvák, byla jsem ráda za sucho a teplo.

Kvůli výstrahám silného deště a případnému nebezpečí nám pořadatelé trochu zkrátili trasu. Déšť jsem ještě na dlouhých závodech nezažila, ale všechno je jednou poprvé.

CESTA NA ZÁVOD: 

Vyrazili jsme ve třech - se šéfem Michalem a Robinem. Michal má předělaného transportera na obytňák, takže jsme měli ubytování s sebou. Cesta nám zabrala cca 5,5 hodiny čistého času řízení. Zarezervovala jsem nám místo v Tirol kemp přímo ve městě Fieberbrunnu, který nás stál celkem cca 240 E (3 os./ 3 noci). Asi jsem ještě nezažila luxusnější kemp. V ceně byl venkovní a vnitřní bazén, koupelna byla jak v hotelovém pokoji a celková vybavenost a dostupnost byly velmi příjemné. Od startu byl kemp cca 1,3 km. Takže ideálni procházka.

Páteční den jsme strávili fandením zmíněnému kamarádovi Michalovi na jeho 100 milích, posedávání v kavárnách a pohodou v kempu. Trochu mě popravdě mrzelo, že běžím jen 50! Proti němu jsem fakt amatér. S Robinem jsme se dali výklus s abecedou a rovinkami. Musela jsem otestovat svoje nové boty, abych neběžela úplně s nevyzkoušenými. 

DEN D - ZÁVOD 50K

Asi jsem ještě nikdy před závodem nebyla tak nervózní. Od půl 5 vzhůru, nemohla jsem spát a venku bylo neskutečně hnusně. No nic, když už jsem byla tam, tak to přeci nevzdám. S Robinem jsme si dali snídani, sbalili si věci a v 6 vyrazili na start. Michal ještě polehával, protože běžel svých 24 kilometrů až v 9 hodin. 

Po kontrole povinné výbavy jsme se postavili do koridoru a v 7 hodin jsme s výstřelem vyběhli. Celkem nás startovalo 340. Začátek byl poměrně náročný. V úzkých uličkách se to štosovalo a nedalo se vůbec předbíhat. Start byl tedy hodně pomalý. Na mokrých kamenech a kořenech to navíc dost klouzalo, což nejsou moc dobré podmínky na bezpečné přebíhání. 

Profil trasy vypadala tak, že jsme šli 1300 metrů do jednoho obřího kopce. Následoval sešup dolů a chvíli se šlo dokonce i po rovince.  Druhý výšlap do stejného sedla nahoru a pak už jen několik kilometrů dolů a cílová rovinka. Některé časti byly ale hezky běhatelné. Třeba poslední kopec dolů, ve kterém jsem stáhla 45 minut.  

Na trase jsem zažila asi 3 nejtěžší okamžiky. První byl na 8kilometru, kdy mi míjející Slováci, kteří dokončovali svých 100 mil, s hrůzou v očích sdělili následující: "Nahoře jsou brutální podmínky, tam dneska určitě někdo zemře. Pořadatelé by měli celý závod ukončit. Máš nepromokavé kalhoty? Nemáš????????. Tak si oblékni všechno, co máš s sebou." Pokračujte si s tímhle dalších 40 kilometrů :-D. Takže díky kluci, vyděšená jsem byla celkem dost. 

Další náročný okamžik mě čekal na hřebeni, který zmiňovali kluci. Byla tam neskutečná zima. Musela jsem si obléknout Gore-tex rukavice a dokonce jsem i zvažovala, že si obléknu všechno, co mám v batůžku. Šíleně tam foukalo, a na některých velmi úzkých a kluzkých místech s řetězy jsem si svoji stabilitou nebyla zrovna dvakrát jistá. S takovými podmínkami jsem se ještě nikdy při závodu nesetkala a dokonce mi asi tak na vteřinu proletěla hlavou myšlenka, že ty se nedivím lidem, kteří takový závod vzdají. A hlavně jsem nejvíc obdivovala ty borce, co šli v takovémto marastu 100 mil! Respekt! 

Tenhle závod tentokrát rozhodně o výhledech nebyl. Přes samou mlhu jsem byla ráda, že vůbec vidím značení. 

Třetí, asi zlomový okamžik, nastal při souboji já vs. bahno. Tráva byla celá promáčená a velkou část závodu se běželo bažinami. Hluboké bahno, které mi zbarvilo lýtka do hněda, mi dokonce sežralo botu. Normálně jsem do něho zapadla tak, že při snaze vylézt jsem, ještě se do něj celým bokem spadla. V tu chvíli jsem se naštvala a řekla si, že se s podmínkami, které tady jsou, prostě poperu a zvládnu to. 

Když bych měla hodnotit trasu, tak jsem asi zažila i hezčí závody. Ale podle mě je to hodně umocněné počasím. Kdyby byly výhledy, tak je to úplně o něčem jiném a samozřejmě si ten závod užívám diametrálně jinak. Ale i tohle k tomu patří a jsem ráda, že mám další nové zkušenosti. 

První kopec byl pro mě hodně náročný. Vždycky mám pocit, že mi trvá x kilometrů, než se pořádně rozběhnu. Většinou závodím primárně sama se sebou. Na startu si dám čas, za který chci závod uběhnout a pak se snažím udělat maximum pro to, aby se tak stalo. Když mi hodinky ukázaly 20 km do konce, řekla jsem si, že bych už konečně mohla začít závodit. V tu chvíli jsem se nadopovala GU vaflemi, magnesiem a přidala jsem do kroku. Asi nejintenzivnější úseky byly opět seběhy. V těch jsem předběhla x lidí a stáhla čas doběhu o 45 minut. Do posledních asi 10 km jsem dala hodně energie. Snad každých 5 minut jsem do sebe raději něco cpala, aby mi náhodou nedošlo. No a do cíle jsem po červeném koberci doběhla s úsměvem na tváři a s výskokem na zvon v cílové bráně. 

Největší úsměv na tváři mi ale vykouzlili kamarádi Romča, Honza a Zdenda. Čekali na mě v cíli a zachytili můj doběh. To je tak krásný pocit, když vás na konci náročného závodu někdo čeká a můžete všechny ty emoce s někým sdílet. 

ZÁVĚR

Nerada běhám stejné závody dvakrát. Ale přiznám se, že by mě trochu zajímalo, o jaké výhledy jsem přišla. Tak uvidíme, jestli závod KAT bude ještě někdy na mojí startovní listině. Závod jako takový jsem si užila. První kilometry jsou pro mě vždycky nejtěžší, ale naštěstí jsem dokázala přepnout hlavu. Od chvíle, kdy jsem začala závodit, jsem přesně věděla, proč tohle dělám. Proč mám neustále potřebu se překonávat, navyšovat kilometry a dávat si větší a těžší výzvy. Ten pocit, když jste za půlkou, když jste na trase a když jste konečně v cíli, to je prost něco nepopsatelného. Jak všude píšu, kdo nezažil ultra, tak mě nikdy nepochopí. 

🏃‍♀️47,12 km
⏱️7:04 hod.
⬆️3018 nahoru
⬇️3021 dolů
13. žena 

VÝBAVA 

Pokud mám v něčem rituály, tak to je stále stejná výbava na závodech. Takže pokud si vezmu něco nového, poměrně mě to rozhodí. Jenže na tohle počasí jsem nebyla vůbec připravená, a proto jsem musela improvizovat. Poprvé jsem celý závod běžela v nepromokavých ponožkách od značky Bridgedale. Kdybych je neměla, tak podle mě po závodě ležím týden doma s nachlazením. Takže za mě největší vychytávka. Další změna byla bunda. Obvykle nosím nepromokavou bundu Stormshell od značky Inov-8. Večer mi ale kluci radili, ať si vezmu raději Dynafit Alpine Gore-tex bundu. Do kopců jsem je proklínala, protože jsem se v ní pařila, ale na hřebeni jsem za ni byla nesmírně vděčná. Takže za mě obě změny byly velmi dobrou volbou. Někdy je fajn, zkusit něco nového. Ale raději to doporučuji nejprve vyzkoušet v tréninku. 

V čem jsem ale expert, tak v testování zbrusu nových bot bez předešlého vyzkoušení. Takže ani KAT nebyl výjimkou. Když jsem dostala možnost otestovat novou verzi mého oblíbeného modelu Cascadia od značky Brooks, měla jsem boty na závod jasně vybrané. 

V předchozí verzi Cascadia 16 jsem šla 125kilometrový přechod Alta Via 1 v Dolomitech. 

Věděla jsem tedy, že mi sedí a že její nástupce Cascadia 17 bude určitě taky super. Někdy prostě těm věcem musíš věřit :-D. A tohle byla za mě láska na první nazutí. Velmi mile mě překvapil celkový fit boty. U středu chodidla je model užší a lépe tak obepíná nohu. Naproti tomu je ale vpředu dostatečné místo na prsty. Při mém první testování v rakouských Alpách jsem se v nich cítila velmi pohodlně a ani po sedmihodinovém běhu mě z nich nebolela chodidla. Boty jsou dostatečně tlumené a zvládnou i delší přeběhy po asfaltu, o který na závodě KAT nebyla nouze.

Cascadia 17 má upravený tvar vzorku, což mě nejprve trochu zarazilo. Jenže po nazutí jsem pochopila, že o to víc stabilní bota bude. Měla jsem pocit, že nový vzorek zajišťuje lepší kontakt se zemí a tím pádem i větší stabilitu a přesnost. Skvěle mě podržely v těžkých kamenitých sebězích i u přeskakování přes kameny. 

Boty jsem tedy testovala jak na asfaltu, lesních cestách, ale i v horském trailu s pořádnou porcí bahna. Kromě toho, že mi jedna bota v bahně uvízla - doporučuji pořádně utáhnout tkaničky, tak si s tímto mordorem poradily na výbornou. Bahno se na podešev nelepilo a nezůstávalo ani mezi jednotlivými špunty. 

Nejvíc jsem stabilitu boty ocenila v sebězích, kde jsem se to nebála pustit. I na mokrých kamenech jsem se pohybovala bez sebemenších problémů.

Takže shrnuto podtrženo, našla jsem si asi favorita na závody a boty Cascadia 17 tak všem vřele z vlastní zkušenosti doporučuji :-).