Dvě “šelmy” v Tatrách

Virtuální závod Tatranská šelma byl další z mých bláznivých nápadů. Od určité doby nečekám na to, až si jednou splním ten a ten sen, ale snažím se ty sny plnit teď. A tento závod byl pro mě jedním ze splněných snů.

Na tuto výzvu jsem si pozvala svoji sportovní kamarádku Míšu, která taky běhá ultra a hlavně je úplně stejný blázen, jako jsem já. Ideální kombinace 😀.

21.7. 2023

Z Prahy jsme vyrazily vlakem směr Poprad - Tatry. Musely jsme zvolit spoj s přestupem v Žilině. Z Popradu jsme pak vzaly autobus (3 Eura / os.) do města Ždiar, kde byl oficiální konec závodu a také naše ubytování chata Lipták. Na ubytování jsme se dostaly asi až po 12 hodinách dlouhé cesty. Odhodily jsme tašky, převlékly se a vyrazily běhat. Před závodem je důležité protáhnout nohy🏃‍♀ .

Večer jsme strávily chystáním a balení věcí do našich běžeckých vest. Já běžela s 12l vestou od Salomonu a Míša zvolila 15l vestu od Dynafitu. Věděly jsme, že přípravu nesmíme podcenit. Nikde nebudou občerstvovačky, takže jsme si musely vzít s sebou dostatek jídla. Počítaly jsme ale s doplněním vody po cestě v místních studánkách a potůčcích. Pro začátek měla každá cca 2,5 litru (1,5 l hydrovak - 0,5 l flaštičky).

22.7.2023

Budíček zvonil v 5 ráno a lehce před 6 jsme už nasedaly do taxíku. Oficiální start závodu je na parkovišti Tři Studničky. Podle dopravní aplikace Idos sem žádný spoj neexistuje. To bude zase výlet 😀. Musely jsme si tedy vzít z našeho ubytování do místa startu taxi, které nás vyšlo na krásných 77 Euro💶. Co bychom ale kvůli běhu neudělaly. Na druhou stranu, cesta trvala hodinu, takže se asi není ani čemu divit.

V 7 jsme na startu a fotíme se u rozcestníku, kde pomyslná startovní čára Trasa začíná hned do kopce, takže vytahujeme hůlky. Prvních 20 kilometrů nám uběhlo jako voda. Krásně běhatelné cestičky okolo Jamského, Štrbského a Popradského plesa.

Na každé ultra si beru hůlky. Místní terén byl ale natolik technický, že jsem je po pár kilometrech strčila zpět do toulce a až do konce závodu nevytáhla.

Co se týká terénu, tak je kromě první části hodně náročný, plný žuly, kořenů a ostrého kamení. Pokud nejste zkušení běžci, tak si pořádně moc nezaběháte. Spíš budete skákat z jednoho kamene na druhý a modlit se, abyste si nezvrtli kotník. Tatranská šelma je proslulá právě díky náročnosti celé trasy. 

Povedlo se mi uklouznout na mokrých kamenech a bála jsem se, že budu mít něco s rukou. Naštěstí, kromě pár odřenin se nic vážného nestalo. Pak jsem hodila ještě jednu žabku a roztrhla si moji oblíbenou botu🤷‍♀️.

Kromě jednoho lehčího deštíku jsme měly skutečně štěstí na počasí. Chvíli svítilo sluníčko, chvíli bylo pod mrakem, ale hlavně bylo moc příjemně.

Pokud máte strach, že byste zabloudili, tak to se vám podle mě nemůže moc stát. Celá trasa vede po červené 🔺 značce po takzvaně Tatranské magistrále. Takže jdete od západu až na východ, tedy od parkoviště Tři Studničky až k Hotelu Magura - Monkova dolina ve městě Ždiar.

Trochu jsem se bála doplňování vody. Ale od začátku až do konce je po cestě hned několik studánek a potůčků, takže jsme vody měly naštěstí dostatek. Jak už jsem zmínila na začátku, jídlo jsme měly všechno svoje. Skládalo se primárně z GU Vaflí, sušenek od Inkosporu, gelů, energy bonbónů od GU, Slatstick a spousta dalších nesmyslů. Pořádné jídlo jsme si daly až po doběhu. Pokud byste ale nechtěli s sebou tahat tolik jídla, je po cestě dostatek chat na doplnění zásob.

Další obavy jsme měla z množství lidí na trase. Naštěstí se tak stalo pouze u velmi exponovaných míst, kam se dostanete lanovkou. Jak jinak. Doporučuji tedy chatu Hrebienok a Tatranskou Lomnici proběhnout hodně rychle.

Asi nemá cenu popisovat jednotlivé úseky trasy. Každá část závodu měla něco do sebe. Mně osobně se líbila od začátku až do konce. V hlavě mi ale nejvíce uvízla vzpomínka na 38. kilometr, kdy se nám otevřelo překrásné údolí s pohledem na průzračné Zelené pleso. 

Přišlo mi, že celou dobu spíš klesáme než stoupáme. Mé hodinky si to taky myslely, protože celkově jsme nastoupaly 2624 výškových metrů a sestoupaly 2890 metrů. Asi kromě 2 kopců jsem si ani nevšimla, že tam nějaký ten kopec je 😀. Takže to za mě byla vlastně pohoda.

Od plesa nás čekaly ještě dva velké kopce, na které jsme ani jedna z nás nebyly připravené. Už jsem si myslela, že budeme jen klesat, ale na hodinkách nám pořád chybělo nějakých 400 výškových metrů. Poslední část se nachází v Belianských Tatrách, což jsou nádherné zelené hory⛰ .

Sestup do města Ždiar nebyl vůbec hezký. Celá část se jde v lese, přes kameny a kořeny, takže si ani tady moc neodpočinete.  Konec byl v nedohlednu a jak mi celý závod utekl rychle, tak toto část byla nekonečná.

Když jsme se konečně dostaly na rovinku, běžely jsme tempem 5:40 na kilometr a neskutečně se těšily na pomyslnou cílovou čáru. Cíl vypadal tak, že jsem se zeptala Míši, kde přesně je. Věděly jsme, že je někde u toho hotelu, ale kde, kdo ví. Vyběhly jsme do kopečka, vyply si aktivitu na hodinkách a obejmuly se. Tím se z nás oficiálně staly Tatranské šelmy🐈 🐈 .

🏃‍♀️🏃‍♀️51,5 km
⬆️2624 m výstup
⬇️2890 m sestup
⏱️9:44 hod.

SHRNUTÍ

Pokud si člověk dává takovouto výzvu, je podle mě hodně důležité nebýt na to sám. Proto jsem byla šťastná, že na můj nápad Míša kývla. Bohužel ale netušila, co jí vlastně čeká.

Když začínáte závod s tím, že nejste psychicky v pohodě, už to něco vypovídá o průběhu samotného závodu. A pokud se do toho ještě přidá náročný technický terén, se kterým máte nulovou zkušenost, moc vám to na psychice taky nepřidá. Líbí se mi, jak jedna výzva může mít pro každého úplně jiný význam. Pro mě to byl jeden z nejkrásnějších a nejzábavnějších závodů a pro moji parťačku jeden z nejnáročnějších jak psychicky, tak fyzicky. 

Ale i o tom ultra je. Můžete mít natrénováno jak chcete, ale pokud vám nefunguje hlava, tak vám ani ta nejlepší fyzička nepomůže. Byť to byl pro mě závod fyzicky jeden z nejlehčích (protože jsem nešla závodním tempem, spíš turistickým), v rámci udržení parťačky naopak jeden z nejtěžších. Jsem zvyklá běhat sólo a vždy se snažím jít za svým cílem. Bylo pro mě tedy hodně těžké vědět, že to nedám za čas, který jsem si stanovila. Musela jsem si to ale přenastavit v hlavě, protože o čase tenhle závod rozhodně nebyl. Byl o přátelství, o společném zážitku, o toleranci, trpělivosti a především podpoře. Až zpětně si uvědomuji, jak moc mi tento závod dal a co mě zase nového naučil.

Zážitek to byl pro nás obě velmi intenzivní. Pro každou ale trochu jinak. Jsem pyšná na to, že to Míša se mnou zvládla. Hlavně jí patří obrovské díky, že vůbec do toho se mnou šla. Díky této zkušenosti vím, že jsem našla skvělou parťačku, se kterou doufám, toho máme ještě hodně před sebou.

Závod určitě doporučuji všem! Slovenské hory jsou pro mě jedny z nejkrásnějších a stojí za to si je proběhat nebo jen projít.

VYBAVENÍ: 

Poprvé jsem nepotřebovala hůlky a poprvé jsem neběžela ultra v kompresních podkolenkách / návlecích. Jinak jsem si vzala výbavu, na kterou jsem zvyklá a mám osvědčenou. Už na druhý závod jsem obula boty Mafate Speed od značky Hoka, s kterými jsem byla extrémně spokojená. Ten komfort, který při běhu poskytují, je nepopsatelný. A kromě kluzkých kamenů držely skvěle. Navíc Míša je měla taky a to už o něčem vypovídá😻.

- kraťasy Instinct
- ponožky Compressport ultra trail socks
- tílko Trailpoint 
- kšiltovku Dynafit 
- sluneční brýle Dynafit 
- 12l vesta Salomon ADV SKIN
- boty HOKA Mafate speed
- toulec na hůlky 

Ve vestě jsem pak měla nepromokavou bundu Inov-8 Stormshell, náhradní triko, izotermickou fólii, čelenku, power banku, návleky na ruce, a pak už jen samé dobroty od Inkospor.