Terapie chůzí - Camino Primitivo

Někdo se z rozchodu zhroutí, někdo neopak srší energií a někdo jde své problémy vychodit.

Já jsem ten třetí případ. A shodou okolností jsem narazila na Svatojakubskou pouť, pro kterou platí jedno moudro - Camino si Vás samo zavolá, až nasatane ten správý čas. A pro mě asi nastal.

Svatojakubská pouť patří v poslední době mezi jeden z nejpopulárnějších dálkových treků. Není náročný, vede civilizací a na výběr máte z několika desítek tras. Ty se liší svou délkou, náročností, profilem atd. Pro někoho, kdo dosud nemá zkušenosti se solo cestováním, je Camino ideální volbou.

Byla to i jasná volba pro mě. Miluji hory a přírodu, a protože si ráda dávám trochu vyšší cíle, rozhodla jsem se jít jednu z nejtěžších tras - Camino Primitivo neboli Původní stezka. Délka trasy je 320 km a profil je v prvních dnech velmi kopcovitý. Výhledy prý ale stojí za to, což mi ke štěstí stačí. Navíc si lze počet km navýšit ještě o cestu do Finisterry (Fisterry), známou pod pojmem španělský konec světa a následně do pobřežního města Muxia.

PLÁNOVÁNÍ

Většinou trasu, ubytování a dopravu za mě řeší moji kamarádi a já jsem mistr přes jídlo. Teď bylo ale vše jenom na mně. Konečně si aspoň vše vyzkouším naplánovat sama do A do Z. Začala jsem číst všemožné články, přidala se do různých facebookových skupin, kde jsem byla aktivní s různými dotazy a v neposlední řadě jsem se vyptávala svých kamarádů. Zajímalo mě úplně všechno. Jak to tam funguje, kde budu spát, budu si moct pravidelně dokupovat jídlo, jaké vybavení se mi hodí? Naštěstí je tato pouť už tak profláklá, že informací je všude spousta.

Celou cestu jsem plánovala velmi narychlo. Od myšlenky až po samotnou realizaci uplynul cca měsíc. To nejlepší doporučené období na zdolání pouti jsem už prošvihla. Byla půlka října a já měla na svoji cestu vyrazit 6.11. Nejlepší sezóna je do konce října, protože pak se spousta albergue - tamních ubytoven, zavírá. Člověk si musí o to detailněji plánovat, kam ten den dojde, aby měl jistotu, že ho tam ubytují. Nevýhodou pak je, že mezi otevřenými albergue bývají buď moc malé a nebo naopak až moc velké vzdálenosti.

PRVNÍ POCHYBY

Co když tam bude zima a budu mít špatné počasí? Nenapadlo mě nic chytřejšího, než napsat známému cestovateli Ziburovi na Facebook, který se momentálně na pouti nacházel. Popravdě jsem nečekala, že mi odepíše: "Dobrý den, Láďo, chtěla jsem se zeptat, zdali lze na Svatojakubskou cestu vyrazit i v listopadu. Raději chodím v zimě než v létě a pro cestu jsem se rozhodla teď a než se zmobilizuji, tak bude listopad. Díky moc za informaci 🙂." Překvapivě mi hned odpověděl: "Určitě jo. Hodně albergue bude zavřených, ale realizovat to jde. Počítej ale, že bude zima a bude hodně pršet."

Skvělý, tak to mě opravdu povzbudilo. Šla jsem si tedy koupit pláštěnku a nepromokavé ponožky.

Při plánování jednotlivých dnů jsem na internetu našla už předem rozplánované etapy včetně albergue. Když už to někdo udělal za mě a má to vyzkoušené, tak mu budu věřit. Ověřila jsem si jenom dostupnost konkrétních ubytoven a v případě uzavření, naplánovala jinou cílovou destinaci. Stejně je nejlepší řešit to až na místě podle aktuální situace.

Tak jo, stačí si jen sbalit věci a můžu vyrazit! Popis věcí, které jsem měla s sebou, najdete na úplném konci článku.

ODLET - 0. den

Je to tady, 6.11. a já stojím na letišti se svým bývalým přítelem a brečím jako želva. Mezi tím, co já si budu trajdat po Španělsku, on se odstěhuje a mě čeká návrat do prázdného bytu. Ale proto vlastně tuto cestu absolvuji!

Let proběhl více než bez problémů a já jsem z Prahy bezpečně dorazila do města Bilbao. Žije zde má kamarádka z práce, takže první kroky směřují za ní. Nakonec jsem se potkali ještě s jedním jejím kamarádem a ve třech prozkoumávali téměř celé město. Čas utekl tak rychle, že jsem si zapomněla koupit jízdenku do Ovieda - města, ze kterého další den budu vycházet na svoji pouť.

Měla jsem ale velké štěstí a v posledním autobusu, který odjížděl v 6 hodin večer, bylo jedno jediné volné místo. Osud! Koupila jsem si lístek s vědomím, že do Ovieda dorazím až kolem půl 11 večer. Musela jsem proto obvolat albergue, zdali mě někdo ještě takto pozdě ubytuje. Neubytuje! Všechny albergue zavíraly v 9 hodin večer. První komplikace. Naštěstí jsem se ještě před cestou na FCB skupině seznámila s jedním Slovákem, Marianem, který kvůli mně změnil svoji původně naplánovanou cestu, aby mohl jít se mnou. V Oviedu tedy na mě už čekal a domluvil mi tam i spaní. Sice jsme si předtím vyměnili jen pár zpráv, takže to byl pro mě úplně cizí člověk, ale věřila jsem, že to bude super kluk. Ještě aby ne, když mě první noc takhle zachránil.

1. den - 7.11.2021

Probouzím se v 7 hodin ráno a neskutečně se těším na cestu. Můj první den ťapkání! Domluvili jsme se s Marianem, že budeme chvíli pokračovat spolu. Pokud jednomu z nás nebude vyhovovat tempo toho druhého nebo budeme chtít být každý sám, tak se odpojíme.

První poznávací den proběhl docela bez problémů. Marian je vtipný a pohodář, takže super parťák na cesty. Už má v nohách x desítek km, protože si dal část jiného Camina ještě týden před mým příjezdem. Já jsem čerstvá a tak skoro běžím jako o závod. Marián si trochu stěžuje na moji rychlost, ale zatím se drží statečně. Máme v plánu ujít 38 km. To je docela slušná porce kilometrů na první den. 

Kolem páté hodiny mé Garmin hodinky ukazují 34 km a do cesty se nám připlétá záhadná Španělka. Ptá se nás, kam jdeme a nabízí nám ubytování u ní v albergue. Naše cílová destinace měla být až za 4 km, ale tuhle cestu jsem otevřená všem znamením a tak to pro dnešek balíme a ubytováváme se ve vesničce Creadores de Casta. 

Albergue vlastní slovensko-španělský pár, jaká náhoda. Zvou nás na večeři a my jsme z jejich nádherného kamenného domečku naprosto unešení. Ochutnáváme vegetariánskou místní stravu, povídáme si, zpíváme a jíme pečené kaštany. Pokud tohle budu zažívat každý den, zlobit se nebudu.

2. den - 8.11.2021

Poprchává. Ajaj, ale mám skvělou výbavu, takže vytahuji pláštěnku a proplétáme se s Marianem mezi kapkami deště.

Naštěstí to byla jen malá přeháňka. Dnes nás čeká 24 km do obce Bodenaya. Chystáme se ochutnant vyhlášené Pelegrino menu (menu poutníků). Zaplatíte 10 euro a dostanete za to asi 5 chodů a víno. A pokud Vás pak čeká další porce kilometrů a ještě k tomu do kopce, věřte mi, že vaše chůze bude připomínat spíše koulení.

Ve tři hodiny odpoledne, po zdolání nekonečného kopce, se dostáváme k našemu albergue. Já jsem trochu nervózní, že už bych tu měla zakotvit. Když ale vejdu dovnitř, je mi jasné, že tady chci zůstat. Neskutečné místo s duší a příběhy.

Zažíváme parádní večer. Do albergue dorazí dva Španělé, průvodce na Caminu s bratrancem, Litevec a Němka. Dáváme si první společnou večeři, užíváme si sílu okamžiku, hrajeme hry a já prožívám neskutečně nádherné chvíle. Tohle doma prostě nezažijete.

3. den - 9.11.2021

Ráno máme trochu mlhu, ale věřím v lepší dnešek a tak balíme věci a vyrážíme dál. Máme v plánu 25,6 km do městečka Campiello. Společnost Mariana je super, ale proto tady nejsem. Dnes si to poprvé uvědomuji. Když náhodou nemluvíme, mám konečně čas trochu přemýšlet. Cítím, že mi je smutno. A jéje, to mě dohnalo teda brzo. Večer si dáváme domácí víno a hned je líp! :-D

4. den - 10.11.2021

Dnes budeme procházet jedním z nejkrásnějších míst celého Camina Primitivo - horami. Cíl byl po 27 km v obci Berducedo.

Pokud se rozhodnete jít Camino Primitivo, dnešní usek můžete jít buď spodem - delší, ale jednodušší cestou a nebo tzv. Hospitales - přes hory. Tohle byl pro mě osobně vrchol celého Camina a to jsme teprve na začátku.

Stoupám úchvatným kopcem, kolem mě je inverze, svítí sluníčko a já zažívám ty nejkrásnější chvíle svého života. Tak čistá a úžasná příroda. Z ničeho nic ke mně přibíhá stádo koní, kolem jsou krávy, nekonečné výhledy a čisto. Rozhodnu se chvíli nasát tuto magickou atmosféru a lehám si do trávy, chce se mi brečet štěstím. Čím výš se dostávám, tím víc fascinovaná jsem. Melou se ve mně tak silné emoce a dojmy. Tohle bych přála zažít každému. A ještě ke všemu mám dokonalé počasí!

Tohoto místa se hodně lidí obává. Pokud je zde špatné počasí, může to být dost nebezpečné. Dokonce tady v minulosti zemřel i člověk.

Docházím do albergue plná dojmů a úžasných pocitů. Tohle chci zažívat každý den. Večer se sejdeme zase stejná skupina v albergue a děláme si společně večeři. Takže tohle bude asi má Camino family. Říká se, že lidé, které potkáváte na cestě stále dokola, se stanou tvoji Camino family.

5. den - 11.11.2021

Opět jeden z nejkrásnějších dní mého života. Já vím, že to jsou možná silná slova, ale prožívám zde snad všechny možné emoce. Zatím, ale převažují naprosté pocity štěstí. Kolem mě jsou mraky v údolí, opět krásné počasí a většinu času jsem šla už sama. Jsem na všechny moc rychlá a strašně si užívám, jak jim utíkám. Možná už asi pociťuji, že mě nebaví být obklopena lidmi.

Když docházím po 22 km do místa, kde máme všichni dnes spát, rozhodnu se jít svoje vlastní Camino a pokračuji dál. Za 5 km je totiž další albergue, který vypadá jako kamenný starý hrad a cítím, že tohle je to místo, kde chci dneska spát.

Došel sem i jeden člen z naší party, Dán, který se chtěl také od skupiny odpojit a tak spolu sdílíme pokoj. Poprvé se zde setkáváme s Belgičanem Willim a jeho Španělskou kamarádkou Miriam. Jeho příběh mě dostává do kolen. Jde Camino podruhé. Poprvé ho šel z Belgie na počest své neteře, která měla autonehodu a zemřela ve 31 letech. Takových příběhů po cestě uslyšíte skutečně mnoho. Každý má nějak důvod proč tu je.

Večer byl neskutečně příjemný. S Dánem jsme se domluvili, že nás už nebaví chodit tak málo kilometrů a zkusíme se hecnout. Na další den vstaneme v 5:30 a v 6:30 vyrazíme. Cíl - 45,5 km. Tak jo, já jsem rozhodně pro!

6. den - 12.11.2021

Budím Dána, vypadá jako mrtvola. Tak to jsem zvědavá, jestli vstane. Připravím mu snídani. Willi je taky vzhůru a jde se s námi rozloučit. V 6:30, ještě za tmy s čelovkami, skutečně vyrážíme. Tak tohle bude dobrodružství. Jsem nadšená, že jsem našla podobného blázna jako jsem já. Dneska je to profil z kopce do kopce, celkem 1500 výškových metrů, jedna z nejtěžších částí této trasy. Tak ještě, že nás dneska čeká tak "málo" km :-D. 

Opět nás vítá krásné počasí a poprvé se zde projevuje má silná alergie na slunce. Sluníčko super, ale já a sluníčko nejsme moc kamarádi.

Každý si ťapkáme sám a tak máme oba dost času a prostoru na přemýšlení. Užívám si každý kilometr, ale přiznám se, že tolik hodin jít úplně sama se začíná projevovat. Řekla jsem si, že nebudu poslouchat hudbu, jen když už budu mít krizi. Takže si občas sama se sebou povídám, zpívám si a posledních pár kilometrů se už těším na pohodový večer v albergue.

Cadavo! A jsem tu. Ubytuji se, vybalím si věci a čekám na Dána. O hodinu později i on dochází do cílového místa.

Marian mi posílá zprávu, ve které mi dává moji Camino přezdívku: Speedy Gonzales. Kdo nezná, tak je to taková naspeedovaná myš s mexickým kloboukem. Od té doby mi neřekne jinak než Speedy. Chudák smutní, protože jsem moc rychlá a utekla jsem mu o jeden den.

7. den - 13.11.2021

Dnešním dnem budu mít za sebou 7 dní ťapkání, přes 200 km a 1. krizi. 

Cesta do města Lugo vede primárně přes asfalt okolo hlavních cest a mlhou. To nemám ráda. Ještě, že jsem si ale vzala ty silničky.

Přicházím do Luga a jsem šťastná, že už to mám dneska za sebou. Ještě ke všemu mám neútulný albergue a svítí mi celou noc do okna lampa. A aby toho nebylo málo, tak pod okny se rozjíždí nějaká velká párty. Asi se nevyspím. Poprvé cítím lehkou únavu nohou. Ale jen lehkou po 31,5 km, takže pohoda.

8. den - 14.11.2021

Hnusné ráno. Ano, jsem protivná po tak šílené noci. Ráno dělá den. A jeje. Musím se dát do pohody. Prvních 7 km po asfaltu a v mlze, jupí. Tak takhle ne, jdu si pro kafe a croissant. Hned je to lepší.

Nakonec jsem si 33,5 km do města As Seixas užila. Nic zajímavého se nedělo, až na moji silnou alergii na slunce, která se ještě zhoršila. Večer máme s Dánem celý albergue jen pro sebe a ubytování je nejvíc v topu. Útulné pokojíčky a velké okno na zahradu s výhledem na západ slunce. Jen teda paní na recepci je dost divná a uklízí každých 10 minut, vše dezinfikuje jak posedlá. Jsem zapomněla možná zmínit, že je ještě doba covidová.

Šla jsem se večer ještě na chvíli projít po okolí. Asi nejlepší zážitek byl, když jsem si nasadila bačkůrky, takové ty důchodcovské, a kolem mě prošlo stádo krav, které šlo domů spát. Moje topová obuv to trochu odnesla a nevšimla jsem si, že jsem se prošla jejich ulevujícím rájem.

9. den - 15.11.2021

Poprvé jsem zpomalila. Wow, to je co říct. Ve městě Melida jsem se stavila na kávu a croissant. Potkali jsme se s Dánem a dali společně oběd. Místo tortilly mi donesli omeletu. Poučení pro příště, "tortija" je u nich vaječná omeleta. Konečně se mnou Dán začal trochu komunikovat a z ledové královny se z něj stala ledová princezna. Řekl mi svůj důvod Camina - posttraumatický syndrom a malé sebevědomí. Jak jsem už psala, každý má svůj důvod, proč na Caminu je, ale málokdo ho řekne na první dobrou.

Moc mě to dneska nebavilo - asfalt - les - asfalt. A co to znamená, když mě to nebaví? Music time! Pustila jsem si ty největší české vykopávky (Kryštof, Pekař, Pokáč, Slza no a došlo i na Leoše Mareše) - ne, nestydím se za to, aspoň jsem si mohla pořádně zazpívat :-D.

Když po 30 km docházím do města Arzúa, udělám si velký nákup a konečně se pořádně najím - quinoa, tuňák, kozí sýr. Fakt top jídlo. Jdeme na víno s Dánem a ještě s jedním Španělem, protože se už nejspíš nikdy neuvidíme. Zítra vychází někdy v 6 do cílového města Santiago de Compostela. Já tam mám podle plánu dojít až za dva dny s tím, že město budu jen procházet a pokračovat dál. Santiago totiž pro mě ještě není cílovou destinací.

Nesnáším chrápající lidi. Jestli jsem aspoň na chvíli zamhouřila oči, tak to byl zázrak. V Arzúa se potkává více tras, a proto jsou albergue plnější. Ten náš byl snad plný na maximum. Bylo tam tak 20 chlapů a já. Z toho 5 z nich chrápalo. Ale takovým stylem, že to má cholerická povaha fakt nezvládala. Vzala jsem trekovou hůlku a hledala ty chrápající stroje. Pak jsem do nich štouchala tou hůlkou a..nic!! Jim se to snad ještě líbilo, protože jejich chrapani nabralo na decibelech! Rvu si špunty do uší snad někam až do hlavy a zkouším aspoň na chvíli usnout.

10. den - 16.11.2021

Nečekaně jsem ráno hodně protivná a týpkovi, kterého potkávám v kuchyňce říkám, že šíleně chrápal a věnuji mu poměrně ošklivý pohled, možná až moc. Ale byla jsem fakt zoufalá.

Střetnutí více tras jde znát i na počtu poutníků, který se rapidně zvýšil. Já ale nemám na lidi náladu a tak místo chůze spíš běžím. Běžím až tak rychle, že jsem dohnala Dána, který vyšel o 2,5 hodiny dříve než já. Dali jsme si spolu ještě oběd a užili si poslední společné km. Byl to skvělý parťák.

Terén byl zase asfalt - les - asfalt a honilo se mi hlavou, že bych si přebookovala zpáteční letenku na dřív. Jsem navíc asi o 3 dny v předstihu oproti mému původnímu plánu. Naštěstí jsem si zavolala s pár kamarády a ti mi to zakázali.

Člověk si pořád jen na něco stěžuje. Jsem sakra ve Španělsku, už 10 dní tady ťapkám a nemám tu absolutně žádné starosti. Mám být vděčná za to, že nemusím řešit ty srandy, co mě čekají doma. Nesmím si tolik stěžovat, ale užívat si každý krok své cesty, protože právě ta cesta je cíl. Klišé, ale pravdivé.

Po 34,4 km jsem došla do Monte do Gozo v příjemném albergue, kde mám pokoj jen sama pro sebe. Jaký luxus.

11. den - 17.11.2021

Tak ten nápad na přebookování letenky mě provází i dnes. Opět asfalt - les - asfalt. Moje sebemotivující vnitřní já mi ale řeklo, že v životě nejsou jenom hezké věci a musím se umět poprat i s tím, co zrovna není podle mých představ. Navíc si přijdu docela osamoceně. Chybí mi Dán. I když jsme spolu moc neťapkali, věděla jsem, že se vždycky potkáme v albergue.

Docházím do Santiaga. Ještě to pro mě nic neznamená, protože vím, že mě čeká další porce kilometrů do měst Finisterra a Muxia. Vyzvedávám si ale tzv. compostelu - certifikát o absolvování cesty. Dává se za to, když ujdeš nejméně 100 km před Santiagem.

Pokračuji dál do města Negreira a po 28 km se zde ubytovávám.

12. den - 18.11.2021

Další velmi slunečný den plný asfaltu - lesa - asfaltu. Původní plán byl dojít do Olveiroa, ale prodloužila jsem si to do O Logoso a celkem jsem dala 37 km. Člověk by měl poslouchat svoji intuici, která se mi zde téměř vždy velmi vyplatila. Čekal na mě krásný albergue a pohodový večer s knížkou.

13. den - 19.11.2021

Dneska si odškrtávám další milník na této cestě - Finisterra, neboli konec světa. Po pár dnech chůze po asfaltu je to pro mě neskutečná odměna a zase mám pocit, že je všechno v pořádku. Za několik kilometrů se přede mnou otevírá nádherný Atlantický oceán. Sednu si na pláž a pozoruji vlny. Paní se psem, která jde okolo, se s tím nepáře. Svléká se do naha a jde si zaplavat. Ztrácím zábrany a přidávám se k ní. Voda je ledová, ale po celém dni na rozpáleném slunci, tak osvěžující.

Docházím do dnešního cílového města. Vyzvedávám si svoji již druhou compostelu - certifikát o zdolání trasy Santiago - Finisterra. Ubytovávám se a vyrážím ještě na poslední část dnešního dne. Strmý kopec k majáku, kde je ukazatel 0 km. Mám za sebou 36 km a sedám si na kámen, kde pozoruji, jako asi dalších 50 lidí, snad ten nejkrásnější západ slunce v mém životě

14. den - 20.11.2021

Opět je nádherný slunečný den a čeká mě překrásný úsek do přístavního města Muxia. Na mapě jsem viděla dvě cesty - oficiální, která vedla lesem a neoficiální, vedoucí po pobřeží. Volba byla jasná, chci výhledy.

Celou dobu jsem šla po útesech, které ošplíchávaly vlny. Byl to úžasný zážitek. Užívala jsem si každý okamžik až do doby, kdy jsem zjistila, že nevím, kudy mám jít. Mapy.cz mi ukozovaly nejkratší cestu zarostlými keři plné trnů. Chvíli jsem se tím zkoušela prorvat, ale nakonec jsem to vzdala. Značná únava už šla znát. Měla jsem v nohách 30 km poměrně obtížným terénem a ještě velký kus cesty před sebou. Výhoda celé pouti je, že je neuvěřitelně skvěle značená. Všude jsou šipky, mušle a když náhodou odbočíte z cesty, místní vás na ni opět navedou. Jenže pokud se vydáte někam na vlastní pěst, kde žádné mušle nejsou, tak se můžete snadno ztratit. Spíš já se můžu všude snadno ztratit, protože nejsem zrovna odborník na mapy.

Je pět hodin večer a v dáli vidím přístavní město Muxia! Konečně. Ubytuji se, hodím si rychlou sprchu a spěchám ještě ven, abych si město pořádně prošla. Dostávám se k nádhernému kamennému kostelu s majákem. Už je sice tma, ale toto místo je krásně nasvícené. Vyzvedávám si svoji už třetí compostelu: Finisterra - Muxia a po 40 km padám do postele. Zítra už mě čeká cesta zpátky.

15. den - 21.11.2021

Původní plán byl, že z města Muxia pojedu autobusem do Santiaga na letiště. Jenže zpáteční letenku jsem si koupila až na 24.11. Kdo by čekal, že budu o 3 dny rychlejší oproti původnímu plánu. Mohla jsem zůstat například dva dny ve městě Finisterra a jeden den navíc v Muxia, ale cítila jsem, že to chci celé dojít pěšky.

Zpáteční cesta je bohužel z větší části stejná, takže jsem věděla, co mě čeká: asfalt - les - asfalt a to celé kolem hlavních cest. Ale co, nasadím sluchátku a ono to nějak půjde!

Po 33 km plné samoty jsem došla do městečka Olveiroa. Albergue nic moc, ale jsem tu aspoň sama.

Co že jsem to před chvíli psala, že jsem sama? Tak to se během hodiny změnilo a albergue se naplnil 12 dalšími lidmi. Po dlouhé době jsem měla společnost. Nejprve jsem byla naštvaná, nejsem zvyklá na tolik lidí. Pak jsem se s nimi dala ale do řeči, užili si společnou večeři, víno a s jedním z nich, Mexičanem, jsme se domluvili i na setkání v Praze.

Nevýhoda plného albergue je neskutečný smrad a chrápání. Na spaní potřebuji 100% ticho a tak si balím věci a zkouším vedlejší pokoj. Mám štěstí, nikdo tu není. Ulehám, ale celou noc se převaluji a nemůžu spát. Asi ze strachu, že mě tu někdo načape.

Bylo opravdu krásné vidět, jak skupina 12 lidí šla po většinu cesty spolu. Šli Camino Frances, jednu z nejpopulárnějších tras měřící něco okolo 800 km. Vypadali tak šťastně a kamarádsky. Tohle byla skutečná Camino Family.

16. den - 22.11.2021

Poprvé zažívám trochu větší déšť. Ale mám pocit, že na celé cestě mě provází štěstí a tak trvá jen chvíli. Rozhodla jsem se, že si poslední dny užiju s hudbou v uších. Cestu jsem už znala, tak jsem musela najít způsob, jak si nepříjemné asfaltové silnice na hlavních tazích užít.

Pouštím si tedy opět ty největší české vykopávky, jak jinak, a zpívám si nahlas z plných plic. Na zpáteční cestě jsem potkala všudy všeho tak 2 lidi, takže mě moc velké obecenstvo nečekalo.

Po 34 km docházím do albergue v Negreira, kde jsem už předtím spala. Dělám si večeři a pomalu si uvědomuji, že zítra mám dorazit do cíle.

17. den - 23.11.2021

A je to tady, poslední den ťapkání a zítra už zpět do reality. Čeká mě už jen pohodových 22 km. Počasí je opět v topu a tak nějak si neuvědomuji, že by měl být konec mé cesty. Dneska mě už ani nebavilo poslouchat hudbu a tak nějak bez myšlenkovitě, ale s úsměvem na tváři, docházím těch posledních pár kilometrů. Po cestě jsem potkala několik lidí, kteří mi říkali, že jdu špatným směrem. Asi jsem totiž jediný exot, který jde tuto cestu zpět do Santiaga. Všichni se totiž z měst Muxia nebo Finisterra vrací autobusem.

Kolem poledne přicházím do Santiaga a přede mnou se tyčí nádherný kostel sv. Jakuba. Když jsem tu byla poprvé, nic to pro mě neznamenalo. Věděla jsem, že ještě nejsem v cíli. Ale teď tu stojím s vědomím, že je konec. Najednou ty špatné dny, kdy jsem chodila po frekventovaných silnicích, jakoby byly ty tam.

Jdu si pro poslední compostelu za absolvování okruhu Santiago - Finisterra - Muxia - Santiago. Ubytovávám se v krásném albergue s krbem, procházím si ještě město, nakupuji dárky a samozřejmě navštěvuji také hrobku sv. Jakuba. Byť nejsem věřící, tak to k této pouti patří.

Večer se u krbu seznamuji s úžasným starším Španělem z města Bilbao. Procestoval snad celý svět. Dálkových tras má za sebou taky nespočet a je to bývalý námořní voják. Vypráví mi své zážitky z cest a já hltám každé jeho slovo. V jedenáct hodin uléhám s pocitem, že zítra odlétám zpátky domů a čeká mě tam prázný byt. Ale to je až zítra.

SHRNUTÍ

Ušla jsem celkem něco málo přes 540 km za 17 dní s asi tak 15 kg batohem. Podle mě vážil stejně víc :-D. Měla jsem neskutečně krásné počasí, na mě až moc, a většinu času jsem byla jen v kraťasech a tričku. Asi jako jediná, všichni byli docela nabalení. Ale já jsem Speedy Gonzáles a v mé rychlosti mě zima nestačila dohnat.

Původní cíl této cesty byla porozchodová terapie. Měla jsem ale víc věcí, které jsem v sobě řešila. Na pouti, obzvláště když jdete sami, máte tolik času na přemýšlení, že vás až překvapí, co vše si v sobě můžete vyřešit.

Prošla jsem si snad všemi emocemi, které existují - hněv, smutek, pocit naprostého štěstí, radosti, zoufalství atd.

Trasu Camino Primitivo bych doporučila každému. Je ale třeba počítat s tím, že ta nejhezčí, ale poměrně náročná část, vás čeká hned na začátku. Pak je to hodně ťapkání po asfaltu vedle frekventovaných silnic. Ty dny jsem si popravdě moc neužila. Bylo neskutečné vedro a jít po rozpáleném asfaltu, kde není žádný stín, není žádná hitparáda.

Každopádně, ať už se rozhodnete pro jakoukoliv Camino trasu, určitě se nebojte na svoji cestu vydat!

VYBAVENÍ

Vybavení jsem měla už ze svých tůr do hor, takže jsem nemusela v tomto případě téměř nic řešit. Největší dilema ale nastalo při výběru bot. Původně jsem si chtěla vzít dvoje boty - pohorky a tenisky. Jsem ale samozřejmě ultralighter, takže jsem si vzala jen starší běžecké boty Adidas Boost a do toho si koupila nepromokavé ponožky v případě toho deště, který mi každý predikoval.

Vše jsem si sbalila do batůžku Ospray kyte 46 litrů. Původně jsem si plánovala brát něco menšího, jako všichni ostatní, ale to bych tam asi v životě nenarvala.

Na co nedám dopustit jsou organizéry na oblečení od Ospray. Měla jsem jeden organizér plný oblečení a jeden plný jídla. Vše přehledně a když jsem potřebovala, nebyl problém cokoliv v batůžku rychle najít.

Co se samotného oblečení týká, hodně ráda vrstvím. Takže je pro mě základ spodní prádlo z merino vlny, tenké termo legíny, kraťasy a triko s dlouhým a krátkým rukávem. Celkově jsem měla dvě trika s dlouhým rukávem od značky Brubeck (nedám na ně dopustit), tři trička s krátkým rukávem (dvě Brubeck a jedno merino), merino tílko, klasické tílko, dvoje kraťasy, jedny legíny, nepromokavé kalhoty, gore-tex bundu od Mamutu, mikinu Kari-traa a lehkou běžeckou bundu Nike. Určitě nesměla chybět čelenka, kšiltovka a tenké rukavice. Jestli jsem měla 5 párů ponožek, tak to bylo moc. Celé dny jsem většinou chodila jen v nepromokavých ponožkách, protože bylo poměrně vlhko.

Nezbytnou výbavou byly kompresní podkolenky, které jsem používala každý den po chůzi a bačkůrky na přezutí. Určitě doporučuji vzít si vlastní spacák. Já měla letní péřový od značky Warmpeace Viking 300. Dále ultralight ručníček od Sea to Summit, camelbak, pláštěnka Jurek, pláštěnka na batoh, čelovka, powerbanka, zápisník na cesty, lékárnička se základní výbavou, kosmetická taštička a nejdůležitější věc, špunty do uší!

Cestu jsem celou absolvovala s trekovými holemi. Bez nich bych nedala ani ránu. Vzhledem k velké váze mého batohu mi dost ulehčovaly.

Hodně jsem uvažovala nad tím, jestli si mám brát vařič. Přeci jen je cesta vedena hodně civilizací a o dokoupení jídla nebylo nouze. Naštěstí jsem ale poslechla svoji intuici a přibalila si ho. Vařič mám od MSR, takže je lehký a skladný. Co bylo trochu těžší je ešus od značky Stanley. Vzhledem ke covidové době byla většina kuchyněk v albergue nefunkčních a bez vybavení. Byla jsem opravdu šťastná, že si můžu uvařit každé ráno čaj a kaši a večer zase teplou večeři. Takže doporučuji vzít s sebou.

Plánování stravy by mohlo být samo o sobě jedno velké téma na blog. Jsem milovník zdravého jídla, a proto si vždy ráda s sebou beru co nejvíce svých oblíbených dobrot.  Navíc tímto socka stylem člověk docela dost ušetří. Takže jsem jela svůj oblíbený NO ULTRALIGT socka style. Na každý den jsem si s sebou koupila ověřené ovesné kaše, proteinové tyčinky, konzervy, tortilly, zdravý chléb a samozřejmě jsem si napekla buchtu a udělala spoustu toustů na cestu. Možná i proto můj batoh vážil přes 15 kg! Popravdě bych to ale neudělala jinak. Nejhorší totiž je, když dostanu na cestě hlad!